Strážkyně chutí

Riziko v tom tehdy neviděla vůbec. „Věděla jsem, že to mám pod kontrolou,„ říká Olga Gondková o začátcích, které byly z dnešního pohledu odvážné – doma vyráběné tiramisu rozvážela po ostravských podnicích ve starém Renaultu Twingo s plátěnou střechou, bez profesionálního zázemí, jen s receptem, který si sama upravila k dokonalosti. Klid jí dodávalo vystudované potravinářství se zaměřením na mléko a tuky – sice neřešila byznysovou stránku, ale aspoň věděla, jak funguje chladicí řetězec. Skutečný zlom však nebyl v receptu – byl v pocitu, že poprvé v životě dělá něco výhradně svého. Předtím sedm let vedla domácnost a starala se o dvě děti, zatímco její tehdejší manžel Ivo řídil jiné rodinné podnikání. „Najednou jsem zjistila, že prostě můžu já něco sama dělat,“ popisuje moment, kdy pochopila, že má na víc, než si sama tehdy věřila.

Z domácí improvizace se stal závazek na devět let bez jediné dovolené. Olga nakupovala, vyráběla, rozvážela, později vedla rostoucí tým – a přiznává, že únava přicházela pravidelně. Vždycky ji ale přebila jiná síla: bezprostřední reakce zákazníků. Díky jejich zpětné vazbě vydržela v tempu, dokud – jak sama s úsměvem říká – ji nezastavily vlastní děti.

Řekla jsem si, že o rodinu kvůli firmě přijít nechci. To mi nestálo za to.

Předání firmy synovi a dceři patří k nejsložitějším kapitolám jejího příběhu, Gondková o tom ale mluví bez příkras. Dnes už by to udělala jinak – nejprve by byla děti ve firmě zaměstnala a teprve postupně by jim s manželem předávala rozhodovací pravomoci. Místo toho děti tehdy rovnou přijali do vedení rodinné firmy. Tu tak najednou řídili čtyři lidé napříč dvěma generacemi, a nevyhnutelně přicházely diskuze o směřování. Rozhodnutí, které nakonec Olga Gondková udělala, bylo jasné: „Řekla jsem si, že o rodinu kvůli firmě přijít nechci. To mi nestálo za to,“ shrnuje. Řízení tak zcela přenechali dětem. S nimi pak vymysleli jméno značky a syn s dcerou začali budovat pobočky v dalších městech.

Po předání ale neodešla úplně. Ještě několik let vedla Bistro Ollies, než se rozhodla zkusit něco vlastního – otevřela si v Opavě kavárnu Ó café. Nový projekt zastavila pandemie, a byla to právě rodinná firma Ollies, která ji z náročné situace finančně pomohla. Dnes formální pozici v Ollies nemá, ale zdaleka to neznamená, že se stáhla do ústraní. Funguje jako strážkyně chuťové identity značky – prochází pobočky, sleduje, co funguje a co ne, a hlavně se věnuje projektu, který jí dává smysl: s vývojovým týmem oprašuje zapomenuté receptury. Ty pak Ollies znovu staví na moderních, kvalitnějších surovinách. „Cukrařina je dnes na úplně jiné úrovni, než byla kdysi,“ vysvětluje.

Její chuťová filozofie je nekompromisně jasná: věří klasickým kombinacím, jaké měly rády už naše babičky. K módním vlnám typu dubajská čokoláda přistupuje s nadhledem – „to je bublina, která stejně za chvíli splaskne.“ Co se týče zákaznické poptávky po „zdravých variantách“, přišla s konceptem je takto neoznačovat: „bezlepkový dort z manga a kokosu na etiketě jako bezlepkový nenajdete, protože by ho jinak minula většina zákazníků mimo úzkou cílovou skupinu,“ vysvětluje.

Za svým úspěchem vidí hlavně ochotu jednat bez zbytečné kalkulace. Nejdůležitější je podle ní pustit se do věci, aniž by člověk předem řešil každou technickou překážku – ty se podle jejích zkušeností vždycky nakonec nějak vyřeší. O odpočinku a péči o sebe dnes mluví jinak, než mluvila v letech budování firmy, kdy o vlastních hranicích nevěděla prakticky nic. Naučila se to až později, mimo jiné díky pravidelným krátkým pobytům v lázních Luhačovice, kam jezdívala sama a bez telefonu, aby si vyčistila hlavu.

Luxus pro ni dnes neznamená bohatství, ale klid – žít v domě, který má ráda, cestovat a mít finance vyřešené natolik, že o nich nemusí přemýšlet.

Foto: Archiv Olgy Gondkové