Souřadnice pro sběratele

Moskva, Praha, UMPRUM u Jiřího Davida — kde se ve vás vzalo rozhodnutí proměnit vášeň k umění v byznys?

Upřímně věřím v sílu a společenský význam umění a proto jsem jej šla studovat. Rovněž ale musím přiznat, že jsem se po dobu šesti let trápila. Nikdy jsem neměla na to být dobrým umělcem. Absolvovala jsem manažerský kurz a pracovní stáž v galerii současného umění Château de Servières v Marseille a již během studií si uvědomila, že mohu být umění blízko, aniž bych jej vytvářela. Během studií jsme také založili spolek na podporu umění, jeho realizaci a propagaci. Už tehdy šlo převážně o mezinárodní výstavy a festivaly.

White Pearl Gallery v roce 2016 a Karpuchina Gallery dnes — co byste si ze začátku nejvíc přála vědět předem?

Jak důležité je mít dostatečně zajištěný startovní kapitál. Dnes existují směry v podnikání, kde je cesta mnohem kratší, ale u galerií platí – a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jejich etablování a finanční prosperita je otázkou až deseti let. Rovněž se lokální trh s uměním dal do pohybu až v podstatně nedávné době a s tím postupně i tolik potřebné mezinárodní publikum a klientela. Když vzpomínám na naše začátky na dnes tak zvaný Pragovka Art District v roce 2016, je pro mě záhadou, jak jsme utáhli chod galerie na čistém entuziasmu a pracovním nasazení lidí a důvěře autorů, kterým to nikdy nezapomenu.

Zastupujete etablovaná i úplně nová jména. Podle čeho poznáte, že umělec „má na to“ jít s vámi na dlouhou trať?

Pro mě osobně je to kombinace důvěry v tvorbu i autora samotného. V kontextu umění se často mluví o lásce. „Zamilovat se do díla“, spíš než uvažovat hned o jeho investičních kvalitách, je určitě i mnou doporučený postup. Jde ale o dlouhodobý vztah, a tak se nesmím nechat unést okamžikem vzplanutí, ale pozorovat vývoj autora i jeho tvorby, jeho i její přístup a chování, výstavní historii a pozici na umělecké scéně. To vše mi napoví, jestli máme společnou cestu, či nikoliv.

Lidé už nechtějí jen ukazovat, že dobře žijí, ale opravdu dobře žít.

Co dnes v Praze schází, aby tu vznikaly dlouhodobé sběratelské příběhy, ne jen jednorázové nákupy?

Myslím, že v daném okamžiku k tomu v Praze nic neschází. Z mého úhlu pohledu galeristky prošla česká společnost úžasnou proměnou, kdy se kvalita života stala konečně legitimním cílem, k níž neodmyslitelně patří i umění. Lidé už nechtějí jen ukazovat, že dobře žijí, ale opravdu dobře žít. Umělecká díla ve sbírce jsou nejen odrazem doby, ve které jejich vlastník žije, ale rovněž odrazem a stopou osobnosti, a tak stále více jedinců chce tímto způsobem odkaz zanechat. Z geopolitického hlediska potom Praha, která byla vždy středem a mostem východní a západní kultury, dnes nabývá na důležitosti s narůstajícím zájmem o východní uměleckou scénu a jejím prolínáním s tou západní, a rovněž o umění, které v našem regionu vzniká.

Prague Contemporary chce Prahu etablovat jako centrum současného umění ve střední Evropě. Je to podle vás reálné, nebo zbožné přání?

Praha centrem umění střední Evropy už několikrát byla. Stačí vzpomenout na dobu Rudolfa II, kdy se jako sídlo císařského dvora stala jedním z významných evropských center umění, vědy a vzdělanosti. Myslím, že nastal čas tuto pozici znovu získat a že za současných okolností to není jen reálné, ale i potřebné. Evropa dnes prochází obdobím, kdy jsou její hodnoty i kulturní identita vystaveny silným vnějším tlakům. O to důležitější je podporovat současnou kulturu a vytvářet prostředí, ve kterém může vznikat, být konfrontována se světem a dále se rozvíjet. Současné umění přitom nevnímám pouze jako odraz aktuální doby. Je součástí kontinuity evropské kultury – reaguje na přítomnost, ale zároveň vyrůstá z mimořádně bohatého kulturního dědictví. Praha má historii, geografickou polohu i kulturní zázemí k tomu, aby v tomto dialogu znovu hrála významnou roli. Prague Contemporary bude jedním z nástrojů, jak tuto ambici proměnit v realitu.

Jak se liší sběratel ve střední a východní Evropě od toho, se kterým se galerie potkávají v Londýně nebo Paříži?

Nemyslím si, že se zásadně liší samotný sběratel, spíše prostředí, ve kterém se jeho vztah k umění formuje. V Londýně nebo Paříži má sběratel za sebou mnohem delší kontinuitu trhu s uměním, silné instituce, mezinárodní galerie a často i rodinnou tradici sběratelství. Ve střední a východní Evropě byla tato kontinuita historicky několikrát přerušena a současná sběratelská kultura se zde do značné míry znovu buduje. Právě v tom ale vidím velkou příležitost. V našem regionu dnes vzniká generace sběratelů, která už nevnímá umění pouze jako dekoraci nebo investici, ale chce mu rozumět, poznávat umělce a vytvářet sbírku, která má vlastní názor a charakter. Zároveň zde stále existuje určitá bezprostřednost a zvědavost, kterou na velmi etablovaných trzích někdy nahrazuje orientace na již potvrzená jména. A možná právě spojení těchto dvou světů je dnes nejzajímavější. Střední a východní Evropa má silnou uměleckou tradici i současnou scénu, západní Evropa zase infrastrukturu, zkušenost a mezinárodní trh. Pokud se nám podaří tyto dvě oblasti přirozeně propojovat, může z toho těžit nejen Praha, ale evropská umělecká scéna jako celek.

Co je cílem Prague Contemporary v zahraničí a u nás? A co veletrh přináší na lokální trh?

Pro lokální umělecký trh je to naprosto zásadní událost. Pokud chceme, aby česká scéna dlouhodobě rostla, tedy aby rostli čeští umělci, galerie, ale i sbírky, potřebujeme mezinárodní kontext a propojení se zahraničím. Potřebujeme, aby do Prahy přijížděli zahraniční galeristé, sběratelé a kurátoři, ale stejně důležité je vytvářet nové sběratele přímo tady. Veletrh totiž není určený jen lidem, kteří už sbírají. Měl by být také místem, kde se současným uměním začne intenzivněji setkávat někdo, kdo si své první dílo teprve koupí. Kde může během několika dní vidět desítky galerií, porovnávat, ptát se, mluvit přímo s galeristy a postupně si vytvářet vlastní vkus. Právě rozšiřování sběratelské základny považuji za jeden z nejdůležitějších dlouhodobých přínosů veletrhu. Silná umělecká scéna totiž nemůže stát jen na kvalitních umělcích a galeriích – potřebuje také publikum a kupující, kteří mají chuť s ní dlouhodobě růst.

Především nechceme soutěžit velikostí.

V čem se pražský veletrh bude lišit od ostatních světových veletrhů?

Především nechceme soutěžit velikostí. Prague Contemporary bude záměrně komornější a kurátorsky zaměřený veletrh, postavený na pečlivém výběru 40 českých a zahraničních galerií. Každá z nich dostane velkorysý prostor pro vlastní kurátorsky koncipovanou prezentaci, takže bychom se chtěli vyhnout pocitu nekonečné řady stánků, který známe z velkých světových veletrhů. Důležitější než množství je pro nás kvalita a možnost umění skutečně vnímat. Výjimečný je samozřejmě i samotný prostor. Zrekonstruovaný Průmyslový palác má historii mezinárodních výstav sahající až do 19. století a současně nabízí architekturu a přirozené světlo, které jsou pro prezentaci umění mimořádné. A třetím rozdílem je Praha samotná. Chceme využít její polohu mezi západní a východní Evropou a vytvořit veletrh, kde se budou tyto scény přirozeně potkávat. Nechceme tedy kopírovat Basilej, Paříž nebo Londýn – smyslem je vytvořit formát, který bude vyrůstat právě z charakteru Prahy a jejího místa v Evropě.

Alexandra Karpuchina

Alexandra Karpuchina (nar. 1985 v Moskvě) se do Prahy přistěhovala v šesti letech a dnes tu vede jednu z nejvýraznějších galerií současného umění. Vystudovala UMPRUM (Ateliér Intermediální konfrontace Jiřího Davida) a v roce 2016 založila White Pearl Gallery. Už více než deset let se pohybuje v oblasti současného umění, dnes jako zakladatelka a ředitelka Karpuchina Gallery v Praze, kde zastupuje etablovaná i zcela nová jména. Ve své práci se zaměřuje na dlouhodobý rozvoj umělců, mezinárodní zastupování českých a středoevropských autorů a vytváření strategických vazeb mezi regionální uměleckou scénou a globálním publikem.

Foto: Archiv Karpuchina Gallery