Odolnost není nezlomnost

Dnešní generace dětí a dospívajících už vyrůstá v prostředí, které rozumí tomu, že dělat chyby je v pořádku a „i velcí mohou brečet“. Můžou tyto principy obstát i v armádě nebo u vrcholových manažerů?

Nedávno jsem na konferenci v Ostravě položila lidem v sále otázku, jestli odolnost jde ruku v ruce se zranitelností. Většina neodpověděla, jeden pán nesouhlasil. Jednoduchá otázka, a přesto panovala obava odpovědět. Za mě k odolnosti zranitelnost patří: pokud budeme odolní a zároveň si nepřipustíme, že jsme zranitelní, že můžeme dělat chyby a nebýt dokonalí, stanou se z nás takové betonové masky. Každý beton se ale uvnitř může drolit. Přestáváme být sami sebou, vytrácí se autenticita, opravdovost, respekt. Pro armádu je to nesmírně důležité – dovolit si být zranitelní, protože vojáci nejsou perpetuum mobile a odolnost nelze stavět jen na nezlomnosti. Říkávám, že odolnost je spíš jako vrbový proutek – můžu se kdykoliv ohnout, můžu padnout k zemi, ale mám v sobě sebevědomí a víru v sebe samu, takže se ten proutek zase narovná.

Odolnost je spíš jako vrbový proutek – můžu se kdykoliv ohnout, můžu padnout k zemi, ale mám v sobě sebevědomí a víru v sebe samu, takže se ten proutek zase narovná.

V armádě jste dlouho viděla spíš opak – tlak na to být nezlomný. Kam to vede?

Viděla jsem spoustu chlapů, kterým velitelé říkali, že jsou nejlepší, že jsou dokonalí, a vytvořil se tak předpoklad, že nesmí mít slabé stránky, že nesmí selhávat. Přitom lidé, kteří si dokážou připustit, že se i oni mohou výjimečně dostat do psychického rozpoložení, kdy nejsou schopni bezpečně plnit svůj úkol, a mají odvahu to přiznat, jsou pro jednotku mnohem bezpečnější. Není to projev slabosti, ale odpovědnosti vůči ostatním.

Zažila jste sama situaci, kdy strach ze selhání způsobil vážné problémy?

Na první misi v Iráku jsme byli na základně, kde se pozorovalo okolí kvůli raketám. Jeden z našich lidí na pozorovacím stanovišti uslyšel výstřely, nahlásil je jako tzv. incoming (pozn. red.: naléhavé varování před bezprostředně hrozícím dopadem nepřátelských střel) a spustil se poplach. Ve skutečnosti šlo ale jen o to, že koaliční jednotky nastřelovaly perimetr, když jely do Basry – on ještě nevěděl, že se to tak dělá, byli jsme tam příliš krátce. Velitel si ho zavolal a před celou nastoupenou jednotkou mu strašně vynadal. Ten člověk pak měl obrovský strach cokoliv hlásit, všechno si ověřoval od kolegů. A přesně tohle bychom se měli naučit – s chybami pracovat a přijímat je, ne z nich dělat veřejné ponížení.

Jak byste strach v tomto kontextu definovala?

Strach je přirozená lidská emoce, ale to, čeho se bojíme a jak intenzivně strach prožíváme, do značné míry ovlivňují naše zkušenosti a mentální konstrukty, které si vytváříme v mysli. Když sem přijde bojový pes, jedna z nás bude mít strach, protože ji pes někdy pokousal, a druhá, milovnice psů, se s ním bude mazlit. Pokud v lidech budujeme obraz, že se musí bát selhat, budou mít strach napořád, protože neselhat vůbec není možné. Selhání je naopak cesta k tomu zjistit, že tudy cesta nevede.

Dá se selhání nacvičit?

Vždycky jsem dbala na to, abychom v armádě měli modelové výcviky, kde lidé selhání zažijí. Aby věděli: když jsem se do dané situace dostal, měl jsem strach, myslel jsem jen na sebe a úplně jsem zapomněl, že tam mám kolegy. V modelovém výcviku sami sebe poznáváme: zjistíme, jak se v takových situacích chováme, a teprve potom můžeme hledat, jak to dělat líp. Nejdřív ale musíme ta slabá místa v sobě najít, a tím, že se bojíme selhávat, je někdy ani nenajdeme. Dopředu si totiž vytvoříme představu, že nás za to někdo odsoudí.

Jak vnímáte otevřenost armády mluvit o tzv. PTSD, posttraumatické stresové poruše, která u vojáků může vzniknout po prožití extrémního ohrožení života nebo po ztrátě spolubojovníků?

Britská nebo německá armáda má o PTSD velmi otevřené studie, mluví se o tom veřejně. U nás nenajdete, že bychom o posttraumatu u vojáků otevřeně mluvili – spíš jsme na to kašlali, protože jsme nechtěli přiznat zranitelnost. Přitom lidé, kteří jezdí do válečných destinací, potřebují vědět, že se o ně zaměstnavatel postará, a že se jim nebude říkat: tady jsou jen silní lidé, kterým se tohle nemůže stát.

Ve svých veřejných vystoupeních mluvíte o čtyřech pilířích odolnosti. Na čem odolnost podle vás stojí?

Kořen odolnosti je naše vlastní sebevědomí a víra v sebe sama. Kolem něho vnímám čtyři pilíře. První je fyzická kondice – stačí třeba třicet minut svižné chůze denně, ideálně bez sluchátek. Druhý je psychická spokojenost – být v pohodě sám se sebou, umět si odpustit chyby, nechtít žít internetový obraz dokonalosti. Třetí je spánek, hlavně jeho kvalita, ne jen délka. Na zmiňované konferenci jsem se lidí ptala, kdo se před spaním ještě podívá do mobilu, kdo po něm ráno sáhne jako první a kdo ho má u sebe čtyřiadvacet hodin denně – tohle všechno nám spánek narušuje. A čtvrtý, možná nejdůležitější, jsou mezilidské vztahy.

Vysílat umíme velmi dobře, ale opravdu naslouchat, ne jen čekat, až budeme moct říct svoje, to už ne.

Co vám dnes nejvíc chybí ve způsobu, jak spolu lidé komunikují?

Existuje neskutečné množství knih o tom, jak mluvit, jak věci sdělovat, jak se prezentovat. O tom, jak naslouchat a pracovat s tím, co slyším, je možná někde malý odstaveček. Vysílat umíme velmi dobře, ale opravdu naslouchat, ne jen čekat, až budeme moct říct svoje, to už ne. Musíme se naučit v rozhovoru vypnout sami sebe a poslouchat tu druhou stranu.

Poptávka po kurzech komunikace a odolnosti roste. Co to vypovídá o dnešní společnosti?

Myslím, že v tom lze identifikovat celospolečenský problém. Mezilidské vztahy za mě velmi chátrají, i v armádě – vytrácejí se autentické vztahy a přestáváme na sebe navzájem mít čas. Paradoxně žijeme v době, kdy jsme si technicky nejblíž – máme mobily, sociální sítě – a přitom nám stoupá osamělost. Nemáme čas na druhé, necháváme se pořád něčím vyrušovat, a i když spolu sedíme, koukáme do telefonu. Vzpomínám na misi, kdy jsme byli opravdový tým lidí, kterým na sobě navzájem záleželo. Stejně tak v kurzech přežití, kdy jsme čtrnáct dní byli bez mobilů v lese a reálně nás zajímalo, jak se lidi kolem nás mají. Vytváříme obraz dokonalosti a nezdolnosti, a tím nám mizí pocit bezpečí – protože se bojíme, že když ukážeme zranitelnost, nebudeme dost dokonalí.

S elitním vyjednavačem Adamem Dolníkem, v současnosti veřejně známým i díky pořadu Zrádci, vedete výcviky vyjednávání a komunikačních dovedností. Na co se na nich zaměřujete?

My jsme kurzisty chtěli učit, jak líp navázat kontakt a komunikovat, a máme pocit, že musíme často učit i úplný bazál. Třeba to, že když se lidé spolu baví, neskáčou si do řeči, nedávají si nevyžádané rady, nebagatelizují a nehodnotí. Na kurzech nenajdete slajdy, najdete zážitky a modelové situace, takže lidé neodcházejí jen se znalostí, ale i s dovedností. A po dlouhé době zažijí lidskou sounáležitost: zasmějí se, podporují se.

Jak můžeme na odolnosti i zdravých hranicích pracovat už od dětství?

Nedávno mi jeden tatínek vyprávěl, že byl s dítětem na pískovišti, kde jeho malého kluka odstrčilo jiné dítě. Vznikla z toho hrozná scéna, že se to druhé dítě nechová s respektem. Jenže děti nemají abstraktní myšlení a vůbec nechápou, co je respekt. My na děti často přenášíme chování dospělých. Děti se učí pokusem a omylem, učí se vyřizovat konflikty mezi sebou, a právě takové drobné konflikty je v bezpečném prostředí zodolňují. My dětem plánujeme každou minutu, a pak chceme, aby byly samostatné. Přitom dítě, které se nudí, samo zapojuje kreativitu a hledá si činnost – a tím se rozvíjí.

A umíte se nudit vy sama?

Musím se to pořád učit, není to pro mě přirozené. Pořád mám v sobě, že jsem ještě něco neudělala, že ještě něco musím. Je to hodně spojené s tím, jak jsem byla vychovaná – moje pětaosmdesátiletá maminka na otázku, kdy přijede, odpovídá: nevím, nemám čas. Má den pořád něčím vyplněný. Na rozhovor s vámi jsem přišla o půl hodiny dřív, sedla si, koukala na lidi a nedělala nic. Přišlo mi to hrozně fajn – říkala jsem si, že tohle je chvíle pro mě, i když mám další věci. Já ale nechci, aby můj čas řídil mě. Chci řídit svůj vlastní čas.

Doporučila byste techniku, jak si v rušném dni udělat prostor pro klid?

Ráda pozoruju lidi – v metru počítám, kolik jich je na mobilu a kolik čte, nebo se usmívám na kolemjdoucí a sleduju, kdo se usměje zpátky. Zvlášť si do kalendáře plánuju krátké pauzy – ideálně aspoň pět desetiminutových za den, klidně se dá začít na pětiminutových – kdy vypnu telefon, zavřu počítač a nedovolím si přemýšlet o starostech. Jeden voják mi jednou řekl, že si v takových chvílích představuje Dominika Haška, jak myšlenku chytí do lapačky a vyhodí ven. Podobné obrazy v mysli nám mohou pomoci se rozvzpomenout, abychom se zastavili a chvíli opravdu jen lelkovali.

Foto: Archiv Heleny Sovákové