Kurátorka šťastného bydlení

Odkud se vzala vaše citlivost na vůně, detail a kompozici?

Vyrůstala jsem v socialismu, kde nebylo skoro nic, z čeho čerpat, ale už od mala jsem měla ráda hezké věci. Byla jsem obdařená bezbřehou zvědavostí a nepochopitelným smyslem pro detail. To se projevovalo třeba tehdy, když jsem si vybírala v časopise Burda, co mi má babička ušít nebo upléct. Po revoluci jsem se odstěhovala do Kanady a najednou byla hojnost všude. Pamatuju si, jak jsem chtěla, aby mi manžel koupil od každého druhu ovoce jeden kus, a jak jsem jednou strávila celé odpoledne v drogerii, kde jsem prostě čichala všechno, co tam bylo. Ta hltavost mi zůstala dodnes. Kdybych se narodila ještě jednou, chtěla bych být nosem nějaké parfumérky – pokud bych tedy nebyla choreografkou moderního tance.

Peněz v Kanadě nebylo zpočátku mnoho. Jak jste si tam vůbec začala budovat vkus?

Začala jsem vyhledávat nábytek a dekorace z druhé ruky – šmejdila jsem v charitativních obchodech a na garážových výprodejích. Nejdřív jsem tak zařizovala naši domácnost, postupně i byty kamarádů a známých. Jednou jsem tam za příznivou cenu našla židličky od Charlese a Ray Eamesových – nikdo netušil, jaký je to poklad. Tehdy to byl ještě koníček, ale postupně z něj vznikla moje dnešní profese.

Jste známá tím, že prostor okamžitě naskenujete a víte, co tam nepatří. Co pro vás znamená vizuální smog?

Je to všechno, co k sobě neladí nebo nefunguje – přemíra věcí, které si navzájem překážejí. Jedu autem a všude kolem sebe vidím nápisy, loga, barvy, které spolu nekomunikují. Ruší mě to čím dál víc, čím jsem starší – mám z toho už skoro fobii. Naopak mě potěší, když třeba ve Zlíně sjednotí značení na Prioru do černobíla. Nemám diagnostikované OCD ani nic podobného, ale v duchu si s prostorem pořád hraju škatulata – škatule, škatule, hejbejte se. Když přijdu do cizího bytu, automaticky tam věci na komodách nebo v knihovně přerovnám, je to pro mě taková zábavná hra. A lidem se to líbí.

Jak se s tím vypořádáváte, když prostor přerovnat nejde – třeba ve městě?

Ve městě si nasadím sluchátka – eliminuje to aspoň zvuk. Snažím se nedívat na věci, které se mi nelíbí. Jasně, že to úplně nejde a zní to trochu nafrněně. Ale každý den ráno si po probuzení čtu a prohlížím krásné knihy – dopřeju si něco, čím si to vynahradím. Zajdu do oblíbené kavárny, do galerie, na dobrý film. O víkendech to kompenzuju v lesích Šumavy bez sluchátek.

Interiéru dodáváte i vůni. Jak jste k tomu došla?

Uvažovala jsem, že bych šla do zahraničí studovat obor interiérových vůní, ale zjistila jsem, že by mě to v Čechách neuživilo – tak k tomu aspoň takhle přistupuju u sebe i u klientů. Miluju vůni Palo Santa, v každé místnosti doma mám svíčku inspirovanou tím prostorem, a nakupuju je i klientům do interiérů – i když si je nezapálí, stačí, že tam stojí a provoní byt. Moje nejoblíbenější je Diptyque 34. A nejintenzivnější vůně domova je pro mě vanilkový cukr nebo pečený koláč.

Kam chodíte hledat inspiraci?

Hodně cestuju a na svých cestách potkávám zajímavé lidi se zajímavými příběhy, to je moje inspirace. Jezdím na výstavy, koncerty a na představení moderního tance po celé Evropě. Nedávno jsem byla v Paříži, plánovala jsem tři výstavy a nakonec jich navštívila šest. Potkala jsem tam přátele, dala si s nimi dobré jídlo a den zakončila koncertem v klubu. Jsem velká fanynka dokumentárních filmů o lidech a jejich profesích. Guru je pro mě designérka Ilse Crawford, dlouho vedla britské ELLE Decoration – způsob, jak přemýšlí a učí, mě fascinuje. Miluju její větu „Home is where your heart is“ a snažím se tím řídit ve svých realizacích.

Galerie · 3 fotografií

Tři roky jste stylovala výlohy pro Hermès v Praze a dvanáct let jste dělala reklamy pro Macy's. Jak jste se k tomu snu vlastně dostala?

Byla jsem na správném místě ve správnou dobu a byla jsem připravená. Už v Kanadě jsem obdivovala Leïlu Menchari, designérku výloh módního domu Hermès v Paříži a New Yorku – lidé prý čekali celou noc, než se strhla opona a odhalil se svět, který vytvořila. Tenhle sen jsem si splnila, když jsem tři roky stylovala pražské výlohy Hermès, které navrhoval Marek Cpin. Zručnosti a řemeslu mě naučil Uli Stöberer, ke kterému jsem jezdila do Berlína do učení. Dvanáct let jsem byla součástí týmu, který natáčel reklamy pro obchodní dům Macy’s. Tam jsem se hodně naučila o nárocích velkých klientů.

Domov nemá vypadat jako showroom

Není to o logách, je to o vztahu k věcem.

Umíte skvěle kombinovat drahé s levným, staré s novým. Jakou radu byste v tomhle dala klientům?

Není to o logách, je to o vztahu k věcem. Radši zaplaťte jednou za kvalitní kus, který vám vydrží roky a bude vám dělat radost pokaždé, než za deset věcí z řetězce. Mám slabost pro staré kusy s příběhem – třeba ušák, ve kterém se fantasticky sedí; pohodlné křeslo se dnes hledá špatně, tak ho přečalouním, místo abych ho vyhodila. Co se nedá zachránit, nabídnu charitě – ať to ještě někomu poslouží. Nemusíte mít sezónní garnituru jaro-léto a podzim-zima, stačí jeden kvalitní lněný závěs, který obstojí celý rok.

Galerie · 2 fotografií

V Česku jste tenhle obor v podstatě zakládala. Jak se to za tu dobu proměnilo?

Dřív dělali interiéry hlavně architekti, a to velmi stroze – většinou minimalisti, kteří nechtěli, aby jim to někdo po nastěhování „zničil“. Postupně přišli interiéroví designéři, kteří pracovali se strukturami a materiály. Já jsem začínala stylingem dekoru do časopisů, nejdřív produkty, pak celé interiéry, ale měla jsem štěstí na skvělé fotografy a mentory. Chtěla jsem stylovat realizace architektů už před 10 lety, ale trh na to ještě nebyl připraven.

Teď mi konečně volají z architektonických ateliérů, vedených hlavně ženami, že mají hotový projekt a chtějí ho dotvořit stylingem, ať už soukromých rezidencí, showroomů nebo třeba klinik dlouhověkosti. Za poslední dva roky se z toho u nás stala konečně běžná praxe, mám z toho velkou radost.

Do jaké míry je vaše práce o lidech a do jaké o věcech? Jak moc se musíte vcítit do klienta?

Víc, než by člověk čekal. Potřebuju vědět, jak lidi doma žijí, kde tráví večery, jestli mají k věcem kolem sebe nějaký vztah. A pokud se mnou klient konzultuje hned na začátku, doporučuju několik základních věcí. Velký dřevěný stůl, u kterého se rodina potkává při jídle, děti na něm píšou úkoly, kreslí si, hrajou se deskové hry nebo na něm dospělí pracují. Ve finále není potřeba pracovního koutu v ložnici. Radím taky investovat do kvalitní matrace (vždyť spánku dáváme třetinu života) a do osvětlení – to nejvíc ovlivní náladu a atmosféru doma. Největší kámen úrazu bývá televize. Lidé ji chtějí na hlavním místě a celé bydlení i život se pak točí kolem ní. Přemlouvám klienty, aby ji schovali do skříně, nebo si, pokud mají prostor a peníze, udělali samostatnou televizní místnost.

„K mým nejoblíbenějším tipům patří křeslo v kuchyni: vy vaříte a někdo si s vámi u toho povídá. Talíře na stěně, ne na stole, a radši velká knihovna nežli velká televize,“ říká Klára Tománková.

Galerie · 3 fotografií

Vedete i kurzy Šťastného bydlení. Jak vznikly a pro koho jsou?

Paradoxně během covidu, kdy jsem fungovala jako poradce na telefonu – lidé byli doma, dívali se kolem sebe a zjišťovali, že jim to tam nesedí. Chtěla bych, aby to bylo přístupné úplně pro každého. Nedělám klasické seznamy typu deset tipů na letošní interiérové trendy, radši lidem ukážu vlastní zkušenost, inspiraci a principy, které mně samotné fungují. My Češi jsme podle mě nesmírně opatrní, chceme mít všechno perfektní. Obdivuju francouzské interiéry, protože Francouzi se s tím nemažou. Jejich byty mají svou historii, staré věci stojí vedle nových, a přesto to funguje.

Co je pro vás na téhle práci největší odměna?

Vytvořila jsem spoustu hezkých stránek do časopisů a věřím, že lidi potěšily. Ale největší odměna je, když někomu pomůžu vytvořit domov, kde se cítí dobře, a dostanu od nich dobrou zpětnou vazbu.

Kurzy Šťastného bydlení

Klára Tománková učí základní principy interiérového stylingu – ukazuje, jak správně volit velikost a množství dekorací, vytvářet vyvážené kompozice, vrstvit textilie, pracovat s obrazy, knihami, rostlinami a dalšími prvky a využít přitom i to, co už lidé doma mají.

Kdo kurz absolvuje, odnese si konkrétní postupy, podle kterých dokáže samostatně doladit místnost tak, aby jednotlivé prvky spolu fungovaly a prostor působil přirozeně a uceleně. Informace o kurzech najdete na jejím Instagramu @klaratomankova.

Přečtěte si také: Kdo je interiérová stylistka – v deseti rolích podle Kláry Tománkové →

Foto: Archiv Kláry Tománkové; Barbora Lundgren pro ELLE / ELLE Decoration; Ondřej Holub pro Spacial Lasvit; Jan Kuděj pro De Dietrich; Jan Zima pro Facha architekti; Ateliér Zuzany Kubíčkové